Stará známá

15. května 2017 v 19:14 | K. |  Povídky
{ Rozhodla jsem se udělat krátkou sérii povídek na téma duševních poruch. Já vím, trošičku depresivní nápad, ale už jsem jich pár sepsala dřív a tak mě napadlo z toho udělat jakousi "sbírku" tady na blogu. Takže, teď už jen přeji příjemné čtení. }

Dalo by se říct, že ho doslova škrtila vlastní kůže.

Svírala ho, jako těsná kazajka, téměř nemohl dýchat. Měl neukojitelnou chuť ji roztrhat na krvavé cáry, vyskočit z ní a odprostit se tak od nepříjemné tělesné schránky, která ho poutá ke všem ubohým, pozemským věcem. Onen pocit se ho držel už několikátý den, ale tento čas vnímal spíš jako mučivou věčnost. Byl by se rozplakal, ale při pomyšlení na jakékoli vyjádření emocí se mu obracel žaludek a trnuly zuby. A teď tu stál - v koupelně, ve společnosti jeho staré známé.

Ve světle zářivky se zaleskla tenoučká čepel žiletky a se svou spanilou elegancí porušila chlapcovu tenkou kůži na zápěstí. Tělem se mu rozlila směsice protichůdných pocitů. Konečně. Bolest byla tak silná, tak omamná, až přehlušila všechno okolo. Tlumenou znělku televize, ostré světlo v koupelně i prázdnotu, ach, tu nekonečnou prázdnotu, jíž doteď překypoval. Ještě. Potřeboval víc, větší bolest. Ve vášnivém tranzu pokračoval dál. Jednou, dvakrát, třikrát. Zatočila se mu hlava. Nejspíš to přehnal a ztratil moc krve. Před očima mu tančily bílé tečky, narazil do zrcadla, které se v zapětí proměnilo ve zvonivou explozi střepů a otupěle se svezl k zemi.

Klepal se zimou, ale během chvilky ji vystřídala vlna horka. A tak pořád dokola. Kdyby byl teploměrem, asi se rotříští na miliardy kousíčků, podobně jako zrcadlo, jehož úlomky se válely po podlaze, zamazané rudou tekutinou z jeho ruky.

Rozkašlal se. Kuckal dobrou minutu, což, vzhledem k jeho kuřáckému životu, byla celkem běžná záležitost, ovšem tentokrát to bylo i s bonusem navíc - z úst mu vyletovala další krev. V těle už mu jí moc nezbylo, ale měl pocit, že společně s ní odtéká i jeho věčná bolest. Všechno teď bylo rudé. Na rukou se mu šklebily rudé šrámy a podlaha překypovala červenými cákanci. Možná to bylo absurdní, ale celkový obraz na něj působil až děsivým klidem.


Víčka i hlava mu ztěžkly, jakoby se proměnily v olovo. Celá místnost v jeho očích splynula v krvavé jezero agonie, ve kterém se teď topil. Za chvíli bude volný.
 

Pyromanka

11. května 2017 v 19:03 | K. |  Poezie

Možná až příliš ráda
zapaluju věci,
sleduju jak hoří,
v plamenů své kleci.

Ta vášeň, moc,
to vzrušení,
když něco je,
a pak už není.

To mě plní příslibem,
záchvěvem euforie,
vidět jak v obalu ohně
všechno hnije.

Spatřit křehkou stavbu,
když se obrací v prach,
dělá mi radost
a zahání můj strach.

Nakonec jejich těla,
odnese hustý dým
společně se vším
tím špatným a zlým.

Baletka

10. května 2017 v 20:47 | K. |  Poezie

Každý pohyb, každé gesto,
tak jemně, něžně, ale přesto
s elegancí pavouka,
jež k úžasu ponouká.

Krásná v bělostných šatech,
s piškoty a růží rtech,
s dokonalostí pohybů,
jež jsou hodny obdivu.

Křehká jako lesní víla,
však uvnitř ní je skryta síla,
je panenkou, je princeznou -
tak vznešenou a líbeznou.

Přesnost v každém otočení,
však strnulost v tom věru není,
za tím vším pak úklona
a zahalí ji opona.
 


Víno

9. května 2017 v 15:27 | K. |  Poezie

Víno smývá ze mne tíhu,
mé svědomí se topí v lihu,
svět ponořený do mlhy,
sňal ze mne své ostruhy.

Tančím valčík s temnotou,
ovíněná samotou,
padám, padám, hloub a hloub,
nemůžu se nadechnout.

Mé otupělé, spící smysly,
vlastním tempem nyní myslí,
i čas teď nabral nový rytmus,
zní trochu jak pomalý blues.

Nebe se už sneslo na zem,
hvězdy jsou tu s námi rázem,
jejich světla září tmou,
městy, domy, oblohou.

Lehká, težká, současně,
ten pocit znám věhlasně.

Kam dál